Často si udělám radost psaním fejetonů.

Některé jsem napsal a četl na ČRo Dvojka, jiné různě na internetu, jako například tady:

Je to 13 let. V televizi běžela reklama na vstup do registru dárců kostní dřeně. Znal jsem proto, jako celý národ, docela dobře tvář zakladatele Nadace pro transplantace kostní dřeně doktora Vladimíra Kozy, působícího ve fakultní nemocnici v Plzni. V té době ještě na Americké stál „Dům hrůzy u Radbuzy“ a v něm překrásné Divadlo Miroslava Horníčka. Pan Josef Klimt z „kulturáku“ nechal po povodních divadlo nádherně opravit a když mi ho ukazoval, zatoužil jsem tu mít pár svých pohodových talk show. Na volné noze jsem byl od roku 1990, ale spíš v takových oblastech kultury, že mne veřejnost podle jména v Plzni neznala. Přišlo mi to krásně napínavý – pronajmout si za komerční nájem divadlo a na moje neznámé jméno nalákat ke třem stovkám diváků a dokázat tak, že zábava a zamyšlení, není jen schopnost velkých televizí, že každý z nás, když je svoboda, může na tom svém písečku, vytvářet svůj vesmír, protože ta vteřina, kdy je zrovna divákovi dobře, když se od srdce směje, živě, je pro mne víc, než cokoliv jiného, obrazovkou zprostředkovaného, byť jen pro pár stovek lidí, ale co jeden, to jeho život a jeho okamžitá radost z překvapení, že ho baví ten, koho předtím neznal. 

Rozhodnu se v mžiku a s panem Klimtem si plácnu. Na září, říjen a listopad 2003, vždy po jednom večeru, pronajímám, dnes už neexistující Divadlo Miroslava Horníčka. Manželka mi dělá produkci a shání zajímavé hosty. Jedním takovým byl pan doktor Koza. Dáme si sraz v kavárně na náměstí Republiky, venku na terásce. Vidíme se prvně v životě a vím, že tohoto chlapa si budu vážit navždy. Byl světovou medicínskou osobností a nikdy jsem nepocítil nadřazenost nad mým obyčejným světem. Naopak k němu inklinoval a užíval si skoro drzého smyslu pro humor: „Pane doktore, lidi si vás váží a nečekají, že bych si z vás mohl udělat legraci! Jako mladík jsem měl pouliční divadlo pod Orlojem a v něm svou scénku – levitaci člověka! Co říkáte?! Zahrajete si jí se mnou před zaplněným hledištěm Divadla Miroslava Horníčka?“ – Jeho všudypřítomná cigareta byla svědkem odpovědi: „Rád! Vlastně jsem chtěl být hercem, ale tatík mne zřezal a tak jsem musel na medicínu…“ – Dnes, po letech, co v roce 2012 pan doktor Vladimír Koza opustil svět, čas od času nostalgicky sednu k videu a onu levitaci s primářem si pustím. Lidi řvali smíchy. „Je to umění, pane primáři!“ – Říkám si v duchu. Držet se v první světové medicínské lize a současně zůstat naladěný na humor nás obyčejných lidí. Nebo je to vrozené? Kdo ví, ale časté to rozhodně není. 

9. 1. 2017, Richard Langer, rubrika „Radosti“ (netelevizní verze)

Okamžiky našeho prvního setkání. Léto 2003, centrum Plzně.