Často si udělám radost psaním fejetonů.

Některé jsem napsal a četl na ČRo Dvojka, jiné různě na internetu, jako například tady:

Máme psa. Je to novofundlandská fena, černá jak noc, mohutná jak medvěd. Jmenuje se Elza, ale říkáme jí Medvěda, protože má hlavu mohutnou jako medvěd. Pak dodávám, že je tvrdohlavá jako já, hladová jako můj táta a společenská a cílevědomá jako teta. Když jde po zahradě, tak pokud zrovna nehoní sousedovic kočku, vyšlapuje si spanile, jako rozená madam. Někdy všechny její vlastnosti shrnu do pojmenování: „Je to prostě náš Elzopes!“

Elzopsa Medvědová, ale není pes. Je to bytost. Očima poděkuje, vytkne, směje se nebo pláče. A nejde jen o základní „najíst se a spát“. Vyžaduje respekt a právo na názor. První rok zkoušela, kam až může zajít a zatímco dneska už žádné výrazné „škody“ na zahradě nečiní, tehdy systematicky ničila jednu věc za druhou, dokud nebyla spokojená s naším přístupem k ní. Až posléze člověku dojde, že šlo o její politiku a co si na začátku života „nevydupala“, to dnes nemá. Tudíž zpětně její soustředění pozornosti chápu.

První rok našeho společného soužití trestala naše vzdalování se za prací ničením všeho, co mělo nějako hodnotu. Dobře rozpoznala věc za korunu a věc za pět stovek. Ke zničení, když už s tím dala práci, zásadně volila věc dražší. Doma topíme v krbech a tak na zahradě pod přístřeškem mohla vybírat z dvacítky proutěných košů, kterými se špalíky nosí. Odjedeme pryč a sázíme se, co zničeného po návratu najdeme. Trefili jsme se správně – nerozkousala na padrť starší malý koš, ale nový velký za pět kilo. V létě mám pod přístřeškem i pracovní stůl a na něm lampičku, abych mohl psát venku. Jednoho večera strávím u rozsvícené lampičky a klávesnice pár hodin času, kdy nemám čas Elzičku drbat za uchem a dalšího dne, jen co se vrátíme z práce je po lampičce. Plastový výrobek v podstatě zmizel. Snědla ho až na žárovku a objímku.

Likvidační seriál trval rok, den co den. Za vlast padly nově vysazené kytky, keře, stromky. Někdy stačilo málo a přímo před očima na protest, že jí minutu nevěnujeme pozornost, ukousla stromkový angrešt těsně pod korunou. Stál jsem u plotu a povídal si se sousedkou. Elza mne čenichem šťouchne do zadní části těla a já jen: „Medvědo, počkej…“ – Ona to zopakuje, žárlíc na hovor s někým jiným a já nic. Udělá pár kroků stranou, ukousne nový stromkový angrešt, přinese mi ho k nohám a upřeným pohledem do očí řekne: „Jestli se budeš dál vykecávat a nedrbat mne, ukousnu další…“

Mistrovský kousek v tomhle smyslu ale předvedla s vypraným prostěradlem. Byli jsme pryč. Prádlo provoněné aviváží nyní provoňoval čerstvý letní vánek. Po návratu domů nevěříme očím – Elza ze šňůry stáhla vybělené prostěradlo, krásně ho rozprostřela na trávě a vprostřed se kardinálně vykakala. Nebýt jejích protestů, měli bychom dnes devítiletou absolutně „vzornou“, byť nespokojenou fenku, která se přizpůsobila člověku. Takhle nás donutila dělat kompromisy, snažit se být doma co nejvíc, co nejvíc jí drbat a pořád jí jídlem podstrojovat, aby mohla být šťastnější Elzinou. Jiní psi jedí jednou denně. Elzopsa vyžaduje haldu jídla třikrát denně. Pan veterinář neprotestoval: „Je zdravá a šťastná, tak to dělejte dál…“ Když Elza jako štěně prvně vstoupila do nového domova, na zahradě našla anglický trávník. Dnes je to jedna vyhrabaná díra vedle druhé. Už ji ale nekáráme a ona oplátkou neničí naše věci. Už jsme si navzájem vymezili, co koho dělá spokojené a ta druhá strana to s pochopením toleruje. 

Jo, musím s psaním končit. Elza zakňučela pod oknem. Jdu ji podrbat. Odmění mne pohledem nikoliv hračky, jak někdy lidé psy berou, ale bytosti, která s námi žije.

17. 12. 2016, Richard Langer, rubrika „Radosti“ (netelevizní verze)