Často si udělám radost psaním fejetonů.

Některé jsem napsal a četl na ČRo Dvojka, jiné různě na internetu, jako například tady:

Mám rád jednu pošumavskou hospůdku, je to půlhodinka z Plzně, za Nepomukem vpravo. Bodří chlapi se tu scházejí zpravidla každý čtvrtek. Když to jde, zastavím se na chvíli. Ponejvíc se mluví o jídle, dobrovolných hasičích nebo práci. Baví mne naslouchat. Tyhle hovory mají totiž společného jmenovatele. Ve vzduchu visí jakási pohodová snaha navodit dobrou atmosféru. Každý jeden zde pijící pivo tu je sice kvůli zlatavé tekutině, ale jak jsem odezíral z atmosféry těchto hospodských čtvrtků, ve skutečnosti jde o snahu upevnit kamarádství lidí majících tenhle kousek našeho kraje rádi. Hecování a přátelské rýpání je vodou na mlýn té nejlepší chlapské zábavy, tam stranou od šumu měst, v té malé, pošumavské vesničce. Kdykoliv tam zavítám, navodím řeč na jídlo. Hodiny se šponujeme, kdo co a jak vaří, peče, smaží. Nedávno jsem však neuspěl. Naproti sedí chlap jako hora - traktorista mající dva metry, ramena přes půl světa a pěsti, že darmo mluvit. A právě tenhle pořízek se toho večera neměl do žádné diskuze. I osvědčené recepty na grilování selhaly. Když tu rázem zaplatí, aby ostatní udivil, že se po dvou pivech zvedá k domovu. Všichni se ptáme: „Proč už jdeš?“ – A on zasmušile, natěšeně a hrdě současně odpoví: „No, já mám dneska doma slíbeno!“ – Kdyby to neřekl tak upřímně, hospoda by vybuchla smíchem. Takhle jen s pochopením vydechla a nechala svého kamaráda tiše odejít domů…

30. 11. 2016, Richard Langer, rubrika „Radosti“ (netelevizní verze)